Vyhledat

Je třeba rozšířit ústavní právo svobody slova i na internet?

Aktualizováno: 3. 3. 2021

CEVRO ARENA zahajuje pravidelné expertní diskuse na témata, která hýbou společností. Téma, které nás nyní zajímá: Svoboda slova na internetu. Diskusi zahajuje expert na telekomunikace Dalibor Vavruška.

Nedávná cenzura Donalda Trumpa Twitterem a dalšími sociálními médii vyvolala negativní reakce dokonce i z řad jeho oponentů. Následné rušení účtů desítek tisíc Američanů na sociálních sítích a koordinované potenciálně likvidační zablokování konkurenční platformy Parler technologickými giganty pak vede k otázkám: Platí dnes ještě ústavní právo svobody slova? Je jeho současná podoba v době internetu stále relevantní? Mohou privátní společnosti trestat jednotlivce odnětím svobod podobně jako to dělají státy?

Svoboda slova hraje v demokraciích klíčovou roli zejména tím, že chrání jednotlivce nejenom proti nepřiměřené státní, korporátní, autoritářské, oligarchické nebo feudální moci, ale také proti části odborníků a autorit, jejichž rady mohou být ovlivněny konfliktem zájmů. Je také ochranou proti prolínání politických zájmů s ekonomickými.

Ačkoli svoboda slova je základním právem, není právem absolutním, zvláště pokud je v konfliktu s jinými právy. Proto již dnes existují způsoby, jak svobodu slova legitimně omezit, například u šíření poplašných zpráv, nabádání ke zločinu, ohrožování morálky nebo útoku na demokracii.

Svobodu slova v původně zamýšleném smyslu dnes v České republice v zásadě máme. Není těžké si například založit webové stránky a na nich svobodně publikovat. Nejsme svědky veřejných zatýkání za názory. I v debatě o koronaviru je dáván veřejný prostor osobnostem s různými názory.

Přesto se potýkáme se dvěma problémy. Část společnosti si přeje svobodu slova omezovat, a to kvůli takzvaným dezinformacím, tedy sdělením, která považuje za rychle se šířící nebezpečné lži. Druhá část je naopak znepokojena tím, že informace jsou již dnes filtrovány a cenzurovány předpojatými klasickými a sociálními médii tak, že svobodu slova již ztrácíme. To může vést až ke společenské diskriminaci lidí za jejich názory.

Představa, že lži a nepravdy můžeme ze společenské diskuse jednoduše vymazat, je nejen naivní, ale i nebezpečná. K tomu by byl třeba centrální arbitr, takové orwellovské Ministerstvo pravdy, které by rozlišovalo pravdu od lži, zlý úmysl od dobrého. Nic takového pluralitní demokracie nemá a ani mít nemůže.

Naopak, život v demokratické společnosti je hledáním pravdy a dobra svobodnou a otevřenou debatou, jejíž součástí jsou i omyly, a někdy bohužel i zlé úmysly. Taková debata je nicméně to nejlepší, co máme, nejenom pro konfrontaci nevědomosti a zla, ale také pro dosažení vzájemného respektu mezi lidmi s odlišnými názory. Respekt poražených vůči vítězům svobodných voleb, respekt vůči vědcům, jejichž práce přinesla pokrok, respekt vůči úspěšným podnikatelům, stejně jako respekt úspěšných pro právo každého bez ohledu na názory a jiná odlišení se neustále za férových podmínek účastnit soutěže jsou nutnou podmínkou fungování demokracie, její stability, bezpečnosti a důvěry v ní. Společnost založená na masové cenzuře nemůže být zdravou demokracií.

Těm, kdo se bojí dezinformací obvykle nejde ani tak o nalezení absolutní pravdy ve filozofickém smyslu, jako o praktické a rychlé posílení kredibility k prosazení konkrétních cílů. To může mít legitimní důvody, zejména v krizích a výjimečných situacích. Na druhou stranu, dlouhodobá cenzura oponentů a omezování debaty tím, že jedna ze stran má předem právo určit nediskutovatelná fakta, označit některé názory za ‘správné’ a určitá témata za již vyřešená, oslabuje důvěru napříč společností a názorově ji štěpí. To pak vytváří kontroverze, posiluje extrémní názory a dává vzniknout konspiračním teoriím. Lidské poznání někdy posouvají dopředu zprvu těžko uvěřitelné teorie. Celospolečenská cenzura založená na všeobecně uznávaných pravdách (fact checking), jejíž obdoba by ve své době dost možná označila Galileo Galilea nebo Alberta Einsteina za popírače faktů, k úspěšnému hledání pravdy a společenské shodě přispěje jen těžko.

Svoboda slova sehrála v naší polistopadové společnosti klíčovou roli. Je právem ochrany slabších, a proto bychom ji měli ctít a bránit, zejména proti dvěma následujícím hrozbám. Tou první je, že události kolem nás budeme vnímat optikou neustálých na sebe navazujících krizí, jejichž řešení dlouhodobě povýšíme nad základní svobody jednotlivců. Ekonom Milton Friedman kdysi podotkl, že není nic stálejšího než dočasná vládní opatření. Svobodu často ztrácíme postupně, ale téměř nikdy ji nelze dostat jednoduše zpět. Druhou hrozbou je nedostatečnost současných zákonů pro ochranu svobody slova na internetu. To je způsobené tím, že internet výrazně změnil rozsah a způsob komunikace, kontrolu nad ní i možnosti, jak ji monitorovat a zasahovat do ní. Někdy jsme svědky lavinového šíření zpráv vybíraných netransparentními algoritmy (viral news) nebo vytváření uzavřených názorových skupin (echo chambers).

První hrozbě lze čelit zejména odvážnou, kvalitní a soustavnou prací v politice a mimo ni. K překonání té druhé je nutné rozšířit svobodu slova také na internet, a to zejména na platformy pro veřejné diskuse. To nebude jednoduché a pro platformy a jejich uživatele to může znamenat zásadní změny. Alternativou je ale ztráta pluralitní demokracie. Změny jsou potřeba z následujících důvodů.

1. Pravidla a způsob vládnutí v reálném a digitálním světě musíme sjednotit, protože tyto dva světy se již příliš prolínají. Digitální svět byl vytvořen z velké části mimo rámec reálného světa. Informace se v něm šíří velmi rychle a bez geografických hranic. Často proto chybí prostředky, jak vynucovat zákony z reálného světa na internetu. Principy vládnutí na internetu v jeho počátcích připomínaly spíš anarchii, která s rostoucím vlivem velkých technologických společností začala postupně směřovat k oligarchii. Digitální svět se dnes již velmi prolíná s tím reálným. Je tedy třeba sjednotit principy vládnutí. Jedním z nich je i svoboda slova, která se buď plně prosadí na internetu, anebo celkově ztratí význam. To druhé by znamenalo ztrátu klíčové pojistky chránící demokracii.

2. Na veřejných internetových diskusních platformách, které zprostředkovávají zveřejnění informací, ale nepřebírají za ně odpovědnost, musí platit ústavou zaručená svoboda slova v plném rozsahu. Na první pohled se tohle může zdát jako nepřiměřený zásah do práv soukromých platforem. Nicméně, sociální sítě, které dominují veřejné diskusi, dnes čelí antimonopolním výzvám. Jejich působení již zásadně zasahuje do demokracie, bez které by svoboda podnikání neměla smysl. Podnikatel Karel Janeček dokonce nedávno řekl, že demokratické systémy se ocitly na pokraji krachu částečně kvůli sociálním sítím. Platformy jako Facebook a Twitter navíc nezískaly svou dominanci jen silami volného trhu. Článek 230 amerického komunikačního zákona z roku 1996, který v důsledku mezinárodních smluv může být relevantní i v jiných zemích, platformám zaručil ochranu proti žalobám za důsledky jimi zveřejněných informací. Zároveň jim umožňuje takové příspěvky upravovat. Tato možnost činit rozhodnutí bez odpovědnosti za ně je v obchodním světě výjimečná. Zákon o internetové neutralitě navíc platformám umožnil zdarma využívat veřejné komunikační sítě. Protože vzájemně si konkurující komunikační sítě nesmí nabízet prioritní přístup, jejich provoz je prakticky nakonec hrazen jen koncovými uživateli. Velké platformy dále posílil fakt, že je využívají veřejní činitelé a organizace. Směrnice GDPR potom zkomplikovala pozici konkurenci. Stala se fatální i pro českou síť spolužáci.cz.

Pokud uživatelům platforem, které jsou v duchu článku 230 zprostředkovateli veřejné diskuse, negarantujeme základní právo svobody slova, nepřímo tím zprivatizujeme demokracii do rukou zahraničních korporací.

3. Konečná rozhodnutí v otázce svobody slova na internetu musíme přesunout na orgány veřejné moci. Svoboda slova na internetu splní svůj účel, jen když její omezení budou veřejnosti srozumitelná, široce akceptovaná, aplikovaná bez diskriminace a daná zákonem. Ve společnosti vždy existovala různá náboženství, kulty a alternativní názory. Některé se odlišují od společenských norem více než jiné. Cenzura se nesmí stát prostředkem pro zvýhodňování jedněch oproti jiným. Cenzurou je třeba řešit jen porušení zákona. Konečné slovo v uplatnění zákona včetně cenzury musí mít orgány veřejné moci.

4. S přihlédnutím k odrazujícím účinkům trestů za nezákonnou komunikaci se cenzura na internetu musí stát spíše krajním než běžně používaným prostředkem. Otázka online cenzury je komplikovaná. Internetová komunikace neustále roste a zároveň se stává rozmanitější. Obsahuje nejen přímá sdělení, ale i odkazy, satiru, umění, komunikaci kódovanou, individualizovanou a různě se měnící. Svobodu slova navíc nelze zaručit anonymům, kteří nemohou přijmout odpovědnost. Proto ale potřebujeme veřejně kredibilní systém osobní identifikace. Za příspěvky bez takové identifikace musí odpovídat platformy, které mají právo je měnit. U příspěvků s ověřenou identitou autora pak musíme nastavit dostatečně benevolentní podmínky svobody slova a pomocí trestů za jejich porušení odradit potenciální tvůrce ilegální komunikace. Jinak nás cenzura zahltí a vykonávání klíčových cenzurních pravomocí i pro příspěvky s identifikovaným autorem zůstane z kapacitních důvodů v rukou korporací a umělé inteligence. To by oslabilo demokracii.

5. Vzhledem k přehlcení online prostoru informacemi a centrální roli veřejných online platforem při jejich šíření už neznamená svoboda na internetu jen svobodu informace zveřejnit, ale musí znamenat také transparenci a férovost v tom, kdo, kdy a jak se k nim dostane. V reálném světě můžeme svobodu slova využít třeba k šíření tištěných letáků anebo inzerátů v novinách. Volbou místa pro rozdávání letáků nebo druhu novin pro inzerci můžeme ovlivnit naši audienci.

V digitálním prostředí je to jinak. Zprávu nemusíme komplikovaně tisknout a následně fyzicky distribuovat, ale vytvoříme ji digitálně. Náklad na takové vytvoření a následné šíření je velmi nízký. Kde, kdy a jak bude uživatelům internetu a sociálních naše zpráva viditelná je obvykle pod kontrolou netransparentních privátních provozovatelů internetových platforem. Ty mohou ohrozit svobodu slova tím, že vybrané zprávy skryjí, například zahlcením uživatelů jinými informacemi. Tato pozice platforem v online prostoru se mimochodem nelíbí ani zastáncům boje s „dezinformacemi“, kteří se naopak bojí schopnosti platforem určité příspěvky zvýrazňovat a způsobit jejich přílišné šíření. Vytvoření zdravé konkurence mezi diskusními internetovými platformami je prakticky nemožné. Problém je proto nutné řešit požadavkem na vyšší transparentnost algoritmů pro filtraci a zobrazování informací, požadavkem na možnost nastavení osobních preferencí pro uživatele informací anebo zákazem těch funkcí algoritmů, které s informacemi pracují „neférově“. Krajním řešením je takové platformy provozovat ne jako komerční společnosti, ale jako veřejné iniciativy s transparentními algoritmy navrženými ve veřejném zájmu.

Izraelský historik a filozof Yuval Harari, autor bestselleru 21 lekcí pro 21. století, mluví o takzvaném „hackingu lidí“, kdy digitální technologie, umělá inteligence a ti, kdo za nimi stojí, nad námi bez našeho vědomí postupně získávají kontrolu. Jak ukazuje loňský film Sociální dilema, to se již děje. Sociální sítě jsou navrženy tak, abychom si na nich vytvořili závislost. Informace ukazují každému z nás individuálně, s cílem vyvolat specifické pocity a ovlivnit naše chování. Navíc se formují privátní cenzurní komise posílené umělou inteligencí. To vše může vést k platformami kontrolovanému vytváření společenských bublin a on-line komunit, oslabení existujících komunit a zdrojů vlivu, včetně rodin a národních států, ale také k cílenému ovlivňování popularity politiků.

Digitální technologie nabízejí nové možnosti, jak přesunout moc od pluralitních demokracií, založených na politické a ekonomické soutěži, k více totalitním způsobům řízení společnosti. Klíčovou možností, jak naše demokracie ochránit, je posílení svobod jednotlivců v digitálním prostoru, včetně právě zmíněné svobody slova na internetu.

Dalibor Vavruška je zakladatelem a partnerem společnosti Digiteccs Associates, bývalým hlavním globálním stratégem banky Citigroup pro digitální konektivitu a bývalým telekomunikačním analytikem s řadou mezinárodních ocenění a více než dvacetiletým působením v londýnské city.